U Schelů
Komorní galerie

2014

Vzpomínání na Petra Porcala / Alena Schelová

Petr Porcal ztratil hlavu pro Florencii

Zemřel historik umění, rodák z Českých Budějovic,

oblíbený a vážený profesor italské renesance. Bylo mu 69 let.

Petra Porcala jsem poprvé potkala v roce 1964 na tzv. Jižní zastávce v Č. Budějovicích. Nedaleko bydlel mladý knihkupec, dnes akademický malíř Miroslav Konrád. Sedávali jsme spolu s dalšími spřízněnými dušemi na lavičkách u dětského hřiště a vedli odvážné řeči o umění. Porcal měl v té době malý úvazek v Alšově jihočeské galerii a začal studovat dějiny umění v Praze. Nedaly se přehlédnout ani jeho názory, ani vzhled.

Pak – jakoby se nad ním zavřela voda. Emigroval, o čemž později řekl, že spíš z mladické nerozvážnosti, než z politických důvodů. Doléhaly k nám kusé zprávy, že pracuje u zedníků ve Vídni, studuje dějiny umění v holandském Utrechtu, absolvuje studijní stáže v New Yorku a ve Florencii. Když se u nás změnily politické poměry a Petr přijel do domů, se ukázalo, že to vše byla pravda, ale že každá z těch zpráv by vydala na povídku. O svém studiu a praxi začínajícího historika umění v Holandsku řekl: „Zkoušky z latiny a starořečtiny, a to navíc v holandštině, nebyly snadné. Ani mentalita Holanďanů není Čechovi pochopitelná. Hostil jsem kolegy a studenty a dovolil jsem si podmáznout obložené chlebíčky máslem. Nechápali to. Jejich maminkám stačil margarin. A člověk, který vystudoval za jejich peníze, je takto marnotratný! Holandsko je protestantská země, stále se tu počítá. Přesto Holanďanům děkuji a chovám k nim úctu.“

Petr se rozhodl žít a působit ve Florencii. „Ztratil hlavu pro tamní rozptýlené světlo, vůně, umění. Imponovala mi typicky italská myšlenka, že vždy je lepší udělat delší krok, než člověku dovolí jeho noha. Vyhlédl jsem si podnájem v nádherném místě. Starší dáma pravila: Mám mnoho zájemců. Ale vám ten pokoj přenechám. Dám vám na rozmyšlenou čas, a to do devíti dnes večer… Dvě hodiny – jak italské! Později mi došlo, že ta paní hraje menší role v řadě Antonioniho filmů.“ Dodal: „Když je člověk mladý a zavře oči, vše, čeho se dotkne, je zlaté!“

Předchozí studijní pobyt v USA, znalost angličtiny a studijní zaměření na Correggia a další osobnosti renesanční malby, sochařství a architektury, podobně jako jeho nesporné charisma přispěly k tomu, že začal přednášet studentům amerických univerzit, které ve Florencii zřídily své katedry. Nepotrpěl si na tituly a nesnášel akademismus. V průběhu let se podle anket amerických studentů stal nejoblíbenějším kantorem na italskou renesanci. Občas muvšak nechyběl ani sarkasmus. K výstavě Andyho Warhola poznamenal: „Ano, je to eso, ale podle mne už patří na hřbitov u sv. Otýlie. Svět je plný malířů, kteří mají energii. Já mám ve Florencii nad kanapem obrázky Pepy Synka z Blatné. Po roce 1989 jsem měl velkou touhu vrátit se domů. Narození dcery Kláry rozhodlo o mém dalším osudu. Nelze žít s trvalou nostalgií. Když jsem ve Florencii, jsem Ital, a když jsem v jihočeských Plástovicích, jsem Čech.“

Petr Porcal zajížděl do Čech zahajovat řadu výstav, originální hovory v Českém rozhlase s ním natočili Hana Soukupová a Miloš Doležal. A přitom ještě velkorysým způsobem opravoval starou hospodu v Plástovicích. Říkal, že to dělá především pro Kláru, kterou přivedla na svět jeho florentská přítelkyně, sochařka Cecilia Chiavistelli. Cecilii představil na výstavě v Komorní galerii u Schelů a na dalších místech v Čechách. Pro tematické zájezdy členů budějovického sdružení Hortensia do Toskánska se Petr stal majákem. Nezapomenutelným způsobem například komentoval sochařskou techniku Michelangela. Přirovnával ji k tělu, které se vynořuje z vody ve vypouštěné vaně. S lidmi v ulicích, ba i horaly z okolí Florencie, obchodujícími na florentské tržnici, se vzájemně oslovovali křestními jmény. Vážnost, jíž se ve Florencii těšil, umožnila, aby členům Hortensie, z nichž se stal tak trochu jeho fanklub, nechal otevřít hrobku Medicejských, což je výsada určená jen návštěvám významných státníků či vědců.

Z posledních Petrových dopisů je patrné, že se necítil dobře a přemýšlel o mnohém. A tak alespoň několik řádků z naší korespondence:

11. prosinec 2012: …Děkanka Richmond University byla velmi spokojena, řekla mi: Tady máme profesory, kteří jsou na sebe velmi pyšní. Ty jsi ve srovnání s nimi skromný člověk. Ale nikdo z tvých kolegů neměl tak pozitivní hodnocení jako ty… Naše Klárka vyrostla do veliké a pěkné holky. Před několika dny zpívala na koncertu. Seděl jsem v tmavém a plném sále, poslouchal, jak zpívá a najednou na mne padla divná tíseň a trvalo to asi deset minut. Je dost křehká, naše holka, i když se navenek představuje jako tvrdý kovboj…

11. únor 2013: …Mám na Richmond University dvě přednášky týdně (dovolím si to tak honosně nazvat, když mí kolegové z Čech přednáší, já vždy říkám, že učím). Jednu o vrcholné renesanci, druhou nazvali Art in Context. Mé zdraví je na kočku – chudák kočka. Tělo nedostává z plic dost kyslíku…

24. duben 2013: … Vybavuji si místa a krajinu v Čechách a občas také dřevěné sochy na Hluboké. Jsou tam kusy, že kdyby je mohl vidět Donatello, tak by si před těmi sochami sedl na zem a plakal. Chybí mi Plástovice, ale už se to blíží, že si tam zase potichu vlezu…

Loňské léto strávil Petr Porcal v Plástovicích. 3. září měl v jízdárně AJG na Hluboké přednášku „Correggiovy allegorie pro Studiolo Isabely d´Este v Mantově“.

Letos, koncem března, přišla od Cecílie SMS: PETER IS DEAD – PETR ZEMŘEL.

Alena Schelová

Foto Jaromír Schel

Petr Porcal, historik umění,
Č. Budějovice 1944 – Florencie 2014
otiskl DENÍK JIŽNÍ ČECHY 26. dubna 2014

Vzpomínání na Petra Porcala / Josef Kroutvor

S Petrem jsem se kdysi setkal na Hluboké, bylo to těsně před jeho odchodem do exilu… Mluvili jsme tehdy o Georgu Traklovi a musela to být asi dost důležitá rozprava, protože jsme si na ni oba vzpomněli při našem dalším setkání po více než dvaceti letech. Trakl nás zaujal strohostí, existenciálním laděním, symbolikou, které jsme rozuměli. Navíc jsme měli pocit, že Traklovy básnické obrazy obklopuje stejná melancholie, jako panuje v Čechách. Zastavil se čas, den zezlátl jako na gotické desce, modré lesy potemněly a na cestu se vydali samotáři. Pročítali jsme Traklovy básně, listovali jsme v knížce, kde se tak často mluví o smrti…

29. března 2014 přišlo z Florencie krátké sdělení od Cecilie, Petrovy italské ženy: Petr is died. Byl to šok… V poslední době už Petr nepsal dlouhé, kaligraficky stylizované dopisy, posílal jen krátké sms zprávy a pozdravy. Věděli jsme, že s Petrem není něco v pořádku, že je nemocný, ale nevěděli jsme, jak je to vážné. Vyprávěl nám kdysi, jak upadl ve Florencii na ulici a jak mu pomohli kolemjdoucí Angličané, ale o pravé příčině události jsme se nic nedozvěděli. Tak tomu ale bývalo i se vším ostatním. Ne nadarmo se o Petrovi mluvilo jako o „ponorné říčce“, vynořil se, zavolal a zase na čas zmizel a mluvil jen o tom, co nepotřeboval tajit. Nedá se říci, že by byl nesdílný, ale nechtěl o sobě moc mluvit, vydávat se lidským řečem. Snad ho poznamenal život v cizině, kde se každý musí starat sám o sebe a soukromí si chrání.

Po odchodu do exilu se nad Petrem jakoby zavřela voda, sem tam se člověk něco doslechl od kolegů. Ve spojení jsme nebyli, o dalších osudech jsem se dozvěděl až později. Zpočátku byl Petr „věčným studentem“, léta studoval v Holandsku, ve Spojených státech, důvěrně se seznámil s italským uměním. Ve druhé fázi se z „věčného studenta“ stal nejoblíbenější učitel či profesor na amerických institutech působících v Itálii. Pobyty amerických studentů ve Florencii, návštěvy Říma, Sienny, Benátek a dalších míst měly posloužit k hlubšímu poznání italského umění. Petr stále cestoval a vykládal studentům (mimochodem Petr jim říkal často „děti“) o renesanci, ale kunsthistorická pojednání nepsal, na knížky nebyl čas, a snad ani neseděly jeho naturelu. Sokrates také nenapsal žádný spis, měl ale řadu žáků, a ti pak ovlivnili řeckou vzdělanost. Petr Porcal byl „sokratovský typ“, byl neobyčejně vzdělaný a sečtělý a své znalosti předával nezištně s pokorou dál.

Poté, co jsme si koupili na konci devadesátých let domek za Třeboní, začaly být kontakty s Petrem pravidelnější. O letních prázdninách přijížděl Petr na návštěvu do Kramolína, odkud jsme pak podnikali výlety do Novohradských hor. Navštívili jsme mimo jiné také Petrovu barokní hájovnu „Mášovnu“, kterou zdědil po mamince. Pokud vím, Petr přespal v hájovně jen jednou, příroda kolem byla pro něj jako pro člověka navyklého civilizaci příliš silná. Nicméně buquoyskou hájovnu nechal opravit, dal jí novou střechu a pronajal ji symbolicky budějovickým skautům. Někdy jsme se s Petrem a jeho rodinou setkávali i o vánočních svátcích, vzpomínám si na jeden společný oběd, po kterém jsme si i zazpívali. Českou koledu zazpíval náš Josífek, italskou zazpívala Klárka, Petrova dcerka.

V létě jsem Petra brával k přátelům hrnčířům na Klikov, kde se ještě pálí keramika v pecích na dřevo. Nakupoval vždy ve velkém stylu, misky „s polibkem ohně“ rozdával jako dárky. Při jedné cestě se Petr s Klárkou zastavili na Tyrkysové pískovně u Suchdola nad Lužnicí, aby si zaplavali a trochu se osvěžili. Petr pak v superlativech vychvaloval chladivou vodu, která se mu zdála mnohem příjemnější než „teplá voda“ v moři, voda Adriatica.

Petrovy přednášky pro studenty na Richmond University byly zaměřeny na italskou renesanci, znal kde co, kdejaký záhyb historie. Ale o renesanci jsme spolu nemluvili nikdy, věnovali jsme se raději grafikám Bohuslava Reynka či obrazům Karla Valtra. Probírali jsme také básníka a výtvarníka Josefa Bartušku, se kterým se znali Petrovi rodiče. Petr měl sběratelské i mecenášské sklony, podporoval také „ztraceného sochaře“ Mílu Hotového z Rejt u Trhových Svin. Vedle řečí o umění jsme vedli také řeči zcela praktické – jak natřít dveře v Plástovicích, bývalé hospodě, kterou dával Petr dohromady, a se stejnou vážností jsme probírali, jak natřít sud na dešťovku v Kramolíně. Tehdy došlo na barvu nazývanou „šalvějová zeleň“ oblíbenou v Itálii a ve Francii. Jaký použít odstín, tmavší či světlejší, kolik zelení má šalvěj a jak tuto barvu namíchat v Čechách? V jednom ze svých dopisů nám Petr poslal malý vzorníček šalvějové zeleně s několika šmouhami a italskou poznámkou: Laciatevi viziare! Nechte se zkazit! Petr, který žil po léta ve velkém světě nabídek, dobře věděl, že mnoho možností člověka kazí. Zkazit jsme se ale nenechali, sud jsme nakonec natřeli černě a nebyla to špatná volba.

U Petra je třeba ocenit velkorysost, společenskou noblesu, jakési nenucené aristokratické způsoby. Tyto vlastnosti mu dala do vínku už příroda, byl to štíhlý vysoký muž a na svém zjevu si zakládal. Petr nikdy nepřicházel s prázdnou, vždycky přinesl alespoň lahev vína, anebo nějakou knížku. Sdíleli jsme podobné zájmy , sázeli jsme na stejné „koně“, jako byli třeba Music, Balthus, Morandi, Giacometti… Zejména Slovinec Zoran Music, který je v Čechách prakticky neznámý, nás uchvacoval jemnou barevností obrazů vyprahlé krajiny Karsu. Obdivovali jsme Musicovy benátské akvarely a samozřejmě proslavené obrazy holých sopečných kopců z okolí Sienny. Petr byl důsledný, v Benátkách dokonce objevil hrobníka, který chodil už starému a nemocnému Musicovi masírovat nohy – nikdo jiný to dělat nechtěl.

Petrovy dopisy a zaslané pohlednice z cest mě vždycky potěšily stejně jako darované knížky. Ani na Trakla Petr nezapomněl, přivezl mně reprint první Traklovy sbírky přímo ze Salzburku, Traklova rodiště. Když jsem potřeboval zjistit, kde je v Římě pohřbený Johannes Urzidil, Petr se dal okamžitě do pátrání. Zanedlouho přišel dopis s vysvětlením, jak se dostanu na Campo Teutonico, hřbitůvek ležící u chrámu Svatého Petra. Dopis obsahoval Petrem ručně nakreslený plánek a návod, jak hovořit se švýcarskou gardou, která stráží vchod do papežského teritoria.

Můj přítel Petr nechápal kunsthistorii jako akademickou disciplinu, ani si nenechával říkat „pane profesore“. Kunsthistorie byla pro něj spíše prostředkem poznání a osobní zkušeností než vědeckou hodností, legitimací a titulem. Petr miloval kunsthistorii mimo jiné i proto, že je tajemná a dobrodružná a že je v ní místo pro lidskou vášeň, touhu, náhodu a objevy.

Při jednom z posledních setkání – seděli jsme právě v hospodě v Žumberku – jsem se Petrovi zmínil o gotické křtitelnici s rožmberskou růží stojící před kostelem v Jílovicích. Křtitelnice je ovšem obrácena dnem vzhůru a slouží jako podstavec pro obyčejný křížek patrně z 19. století. Ještě ten večer jsme se autem vypravili do Jílovic a tam, ve světle reflektorů a vkleče prozkoumali gotický objekt. Bylo to tak, jednalo se o starou křtitelnici, úctyhodnou a nedoceněnou památku. Následovaly telefonáty budějovickým památkářům, dopisy obci, ale výsledkem bylo jen opatrné slibování, že se křtitelnice přemístí pod střechu do kostela na důstojnější místo. Na konci všech snah by nezájem, s křtitelnicí dosud nikdo nehnul, stojí tam jako výčitka a dál v zimě a dešti chátrá.

Petr Porcal (22.10.1944 České Budějovice – 28.3.2014 Florencie) patřil ještě ke generaci romantických kunsthistoriků a idealistů, kteří své poslání brali jako zálibu a péči o krásu. Nebyl kurátorem, úředníkem ani autorem zbytečných a nudných uměleckohistorických traktátů, pohyboval se přímo v terénu. Jsem přesvědčen, že uměl probudit hlubší zájem studentů o svět umění. Účelem není obdivovat a chválit, ale poznávat láskou. Petr rád dával, až marnotratně rozdával své znalosti, neboť humanita klasického vzdělance mu byla vlastní.

Josef Kroutvor