U Schelů
Komorní galerie

2018

Zájezd do Krakova ve dnech ve dnech 25. – 29. dubna 2018

text článku o zájezdu ke stažení zde.

Pozvánka na výstavu Š. M. Mareše

Výstava Štěpána Mikuláše Mareše obsahuje téměř pět desítek jeho děl, zápůjček z jeho pozůstalosti a od soukromých sběratelů. Expozice sestává z kreseb, maleb, asambláží a plastik, doplněných Štěpánovou básnickou tvorbou, ukázkami jeho bibliofilií, kalendářů a fotografiemi.

Doprovází ji katalog, pohlednice s reprodukcemi Štěpánových děl, plakáty a další tiskoviny.

Co všechno bych chtěl namalovat, aneb Lásky Štěpána Mikuláše Mareše

záznam vyprávění ŠMM vznikl přibližně před dvaceti lety při příležitosti jeho výstavy v českobudějovické Galerii v loubí (OKS, Krajinská ulice), kterou mu zahajovali Boris Jachnin a dr. Václav Morava.

Domov a svět
Jsem Budějičák. Vyrůstal jsem na Lineckém předměstí. Tam to tehdy býval úplný venkov. K vratům do dvorů vedly vyježděné koleje od povozů a pod těmi vraty byly čumáky psů. Pamatuji si na sáně tažené koňmi s cinkajícími rolničkami. Byla to krása. Ale taky si vzpomínám na probuzení z odpoledního dětského spánku – okna byla bez tabulek po bombardování. Dlouho v nich byly jenom papundekly. A pak jsme měli v muškátech na oknech zapíchané vlaječky spojeneckých armád.
Do školy jsem chodil do Matice školské a do kostela ke Sv. Jánu. Tam dřív ministroval dědeček. Na něho mám moc pěkné vzpomínky. Měl na mne čas, tak jsem se pořád kolem něho motal. Byl tady v Budějovicích řezníkem, z okolí se k nám scházeli lidi a já pořád pokukoval po těch podříznutých kůzlátkách. Krev děti tak nějak divně přitahuje. Zároveň mi těch kůzlátek bylo moc líto.
Jinak jsem ale taky trochu pendloval po světě. Prázdniny v letech dospívání jsem trávil na severu, v Liberci. Jezdil jsem tam k tetičce. Ona se naprosto vymykala z našeho rodu a byla velký dobrodruh. Tu nejhroznější válečnou dobu prožívala v Berlíně, kam se vdala. Vlastnila tam biograf, byla šíleně výstřední, ale i šíleně krásná. Měla obrovské poprsí a byla asi šestkrát vdaná.
Později jsem se bydlištěm posunoval k městu, bydleli jsme u kina Kotva. Znali jsme se s vedoucím vrátecké malírny, ten mne vzal k sobě do učení. To víte, že jsem pokukoval po bechyňské keramičce, ale zase jsem nechtěl odejít od maminky, zůstala by sama.
Když jsem se oženil, přestěhoval jsem se, ale zase ke kinu. Tentokrát to byl Vesmír. Ten biograf mám moc rád, už proto, že tam řediteloval pan Křiváček. On se už tenkrát choval k návštěvníkům tak slušně – jakoby to kino měl privatizované. Stával v hale, zdravil se s přáteli a ve tváři měl takový výraz, že jste už mohli tušit, jaký ten biograf bude a že to bude paráda. Taky se tenkrát chodilo do kina včas, protože on vybíral k těm filmům speciální muziku.
Tehdy to teprve všechno s mým výtvarným snažením začalo. Pracoval jsem ve Sfinxu, to bylo zajímavé. Docházel tam také Jiří Tichý dělat smalty. I já jsem to zkusil a sám dnes žasnu, že jsem to vůbec dokázal.
Nato jsem dělal sedm let v Hrdějicích. Tenkrát tam ještě nebyla nová fabrika. Soustředila se tam dobrá parta – Tonda Škoda, Karel Příhoda, Karel Štěpánek – dřívější majitel dílny, hrnčíř-filozof Josef Němec a pár prímových lidí z okolí. Byla to krásná doba, pamatuji si, jak jsme sedávali venku pod hruškou a z Hosína vzlétaly ty úžasné staré dvouplošňáky. Byl jsem mladý, nadšený a v Hrdějicích se dělala nejlepší keramika. Ale mělo to i své zápory. U pecí byly strašné výkyvy teploty, k tomu průvan. Rozloučil jsem se s keramikou kvůli zdraví. Ve sbírkách AJG v Bechyni jsou odtamtud i moje věci.
Pak jsem šel na Výstaviště a vyučil se dalšímu kusu řemesla. V propagaci jsem dělal obrovské panely a naproti tomu začal malovat ty nejmenší obrázky. Později jsem přešel do Armáďáku, opět do propagace.
Mým prvním učitelem a usměrňovatelem po výtvarné stránce byl pan profesor Pchálek. Pět let jsem docházel na „Palačák“ do „ateliéru starších pánů a slečen“ na Lidové škole umění. Taky mne právník pan Hála zavedl ke grafiku Hallovi. Tehdy jsem byl sám a pociťoval před ním hrozný ostych a obdiv zároveň. On byl na mne přísný, chtěl, abych hodně kreslil, zdálo se mi, že samé nudné věci. Až teprve asi pět let před jeho smrtí jsme se sblížili. To jsem mu namaloval veliký obraz se vším, co všechno malíř-básník potřebuje: múzy, dámskou nožičku, revolver, tužku a spoustu dalších věcí.

Cesty
Teď mám všechny ty věci namalované na plakátě k výstavě. Přibyla Eiffelovka, to byl další sen. Člověk žil léta v té touze a choval ji jako symbol – centrum všeho umění. Už jsem si myslel, že ji nikdy neuvidím, že budu pořád jenom pendlovat mezi bytem a Armáďákem. Tak jsem si ji aspoň začal kreslit a popisovat. Dokonce z toho vznikl malý románek, který jsem situoval na křižovatku u paláce UNESCO. A pak, v Paříži, jsem běžel prvně tam, jestli je to takové. A ono to takové skutečně bylo. Šel jsem dovnitř přes ty spousty livrejovaných hlídačů a vrátných a viděl ty spousty výtvarných pokladů… Celou tuhle zimu jsem dával dohromady pařížské kresby a básničky, bude z toho knížka Pařížské červánky, kterou vydá nakladatelství MIDA.
Někde jsem byl v Paříži i trochu zklamaný, protože už tam není přesně ten Utrillo. Ale já bych ho tam, a s ním všechny ty ostatní, pořád rád měl, a to i ve svých kresbách.
Podobné je to v Itálii, v Rusku. Rusko, to je také moje největší láska. Měl jsem štěstí, že jsem projel Volhou a Donem tři a půl tisíce kilometrů, takže jsem tu pravou Rus pomaličku na té lodi míjel. Oni si lidi myslí, že Chagall fantazíroval, ale ony ty baráčky jsou skutečně tak nachýlené na všechny strany jako na jeho obrazech. Potkáte třeba člověka s vyznamenáním, stojí v holínkách, v nich zastrčenou Pravdu. V parku se popásá zapřažená trojka. Ani Čechov by to líp nedovedl, kočárky z proutí, babičky s vahadly a kbelíky na vodu. Řeka je úžasná, místy až čtyřicet kilometrů široká. Okolo pohoří Žiguli člověk zrovna vidí bohatýry a taky Stěnku Razina nebo Pugačeva, lodice se zobci a nachovými plachtami – tam se to všechno odehrávalo, ty nejkrásnější Puškinovy příběhy.
Bulgakov, to je taky moje láska, podobně jako Andrejev. Tihle lidé a místa jsou si dost vzdálená, ale u mne ne. Já to, co maluji, mám poskládané vedle sebe, jako jsou poskládané krásné knížky v knihovně. Takže třeba Benátky – kdybych si mohl vybrat, tak tam bych chtěl žít. Mají úžasnou patologickou krásu, ty domy se rozpadají a navracejí přírodě. K tomu kontrast masivních zlatých šperků, co některé vypadají jak od Donatella. No, a člověk běží Benátkami tam, kde zůstalo něco z Hemingwaye či z Thomase Manna – toho ovšem miluji ze všech nejvíc, za ním jsem běžel hned, jak jsem v Benátkách vystoupil. A je to tak, že by se člověk z toho zbláznil. Pořád jen touží a sní a pak se dostane na takový pitomý krátký výlet, že je z toho úplně vyřízený. Ale jsem vděčný alespoň za to.

Co si myslím sám o sobě
Asi nejsem tak vážný, jak vypadám. Nakonec, někdo dokáže dělat náramnou legraci a je to smutný člověk. Já vypadám, že se pořád mračím, ale vždyť ty moje obrázky nejsou smutné, alespoň si to myslím. Přeju si, aby byly i trošku bláznivé, myslím si, že by malíři měli ukazovat, že je na světě hezky a veselo.
Chtěl jsem si namalovat svoje dětství, říkal si, že je to škoda, že míjí, že bych to měl zachytit. Zároveň mne vždycky přitahovala heraldika. Červená, bílá, černá – ty barvy používám vlastně pořád. Moc jsou mi sympatické vývěsní štíty a písmo. Snažil jsem se udělat krásné písmo na obraze, aby bylo jeho součástí. Dnes se na to dívám trochu jinak. Ty obrázky byly moc vyprávěcí, důkladně namalované a já to tam ještě celé popsal, nenechal jsem pro diváka vůbec nic, aby si domyslel, spoluvytvářel. Tak jsem to zkoušel jinak, ale zas mi ti lidé, o nichž si myslím, že tomu rozumějí, říkali: maluj jako dřív – vetešníky, kouzelníky a to dětství.

Fantazie
Jednou jsem našel krásnou starou pneumatiku s firmou PNEU Kudrnáč. Hned jsem do ní šoupl dekl a namaloval na něj nevěstu. Pak jsem to vystavil a slíbil, že na další výstavě bude to metrové kolo medailónkem na krku cyklisty. To by musel být obraz asi jako devítipatrový barák. Ten cyklista by měl medailónek se svojí milou, a ta má rozhalenou košilku a tam má na medailónku svého cyklistu. Tomu obrazu jsem říkal Pocta Hrabalovi, dokonce jsem tam připsal datum jeho narození a pak jsem obraz datoval o sto let zpátky. Takových věcí byla celá řada. Tam se toho tolik odehrávalo!
Jako mladý jsem hodně malovával v Klokočíně. Na tvrzi Kuklov jsem se trápil! To bylo vyházených plátýnek, desek! Tam to bylo všechno tak živé, člověk zrovna viděl Markétu Lazarovou. Po čase jsem se k tomu doma vrátil a namaloval plno těch tvrzí, baráků, co se sesouvají a mění v trávník, a stromy a kytky zase lezou na stromy. To jsem malovával ve spojení s vlaštovkou jako symbolem domova. Potom přišly abstraktní bělavé obrázky jen s takovými značkami a vrypy, všechno bylo jako ze slonové kosti. To představovalo nekonečné hodiny leštění, kampak na to s olejem! Pak přišla jedna kamarádka hudebnice a řekla – já tohle zahraju. A zahrála.
Jestli při malování poslouchám muziku? Ne, musím se úplně soustředit, na chalupě všechno okolí strašlivě zdupu. Při malování kolem sebe málokoho snesu –a to je mi zase líto té muziky. Ale mám rád z našich písničkářů Oldřicha Janotu, to je snad největší básník, jakého znám – hned po Allenu Ginsbergovi. Nebo mám takové nálady, že si pustím Griega, i Mozartka mám rád, protože je takový veselý. A ono se tomu říká vážná hudba! Z té skutečně vážné si nejraději pouštím Janáčkovu Glagolskou mši s Domanínskou, Žídkem a Hakenem, nebo árie z Tosky.
A vůbec nejradši mám Dylana a Lennona. Když poslouchám, co jsme dřív neměli možnost slyšet, tak jen kroutím hlavou a nechce se mi tomu věřit. U Ginsberga jsme měli štěstí, že jsme ho mohli číst dost brzo, ještě předtím, než byl od nás vyhoštěný. No a pak jsem ho po čase viděl na fotografii. Tam byl jako vážený pán, měl vyznamenání a vycházely od něj obrovské knížky v tlustých deskách. Já si pamatoval, že on chtíval jen tenké ošmatané sešity do kapsy.
Pak přijel sem do Budějovic, do Armáďáku. Kráčel po schodišti, co po něm kráčeli taky Gottwald a Goebbels. A na tomtéž jevišti, co stanul, vystupovala s avantgardním švýcarským kabaretem, který objel celou Evropu a varoval před Hitlerem, taky dcera Thomase Manna. Ta, co si později vzala Ludvíka Aškenázyho.
Na Ginsberga jsem tenkrát moc čekal. Nechtěl jsem propást jeho příjezd, a tak jsem byl v Armáďáku už dlouho předtím a dole ve světlíku toho Armáďáku jsem objevil v zamřížovaném okénku hnízdící bílou holubičku. Hnízdečko měla postavené ze samých brček z umělé hmoty, co se jimi pije v bufetu žlutá limonáda.
Když se Ginsberg objevil s celou tou svojí tlupou, tak jsem byl rád, že je to ten dávný Ginsberg s ošmatanými knížtičkami. Recitoval, a znělo to jako zpěv. Do rytmu k tomu natahoval maličkou červenou harmoniku. Přinesl jsem si podepsat „Světovku“, co v ní u nás vyšly jeho první přeložené básně. On byl velice potěšen. Pak přišel syn Štěpán, měl takového dřevěného panáčka, a on mu na něj namaloval velikánské pánské přirození a podepsal se, a taky se tam podepsali všichni ti Japonci, taky Nanao Sakaki. Všichni mu tam taky něco namalovali, ale už to nebylo nic hambatého, jen takové znaky a sluníčka.

Vernisáž výstavy
Je fajn, že tam nebylo žádné hodnocení, žádná cizí slova, co se při vernisážích tak používají. Doktor Morava nejdřív potichu hrál za dveřmi na takové malé elektronické varhánky. Ze začátku to bylo trochu disharmonické, a pak se najednou vynořil a pustil to naplno. Potom začal maličko povídat o dětství a do toho vstoupil pan Jachnin a začali hrát takovou hru, k níž oba měli krásné vypulírované starosvětské klíčky. A to prý jsou klíčky od dětství. Začali obcházet přítomné, aby každý takovou malinkou činelkou ukázal, jak se to jeho dětství rozezní. A lidé hezky zvonili a Irenka Štěpáníková každému za to dávala bonbónek a pan Jachnin s panem Moravou byli k neudržení a tak krásně mluvili, že bylo škoda je přerušovat.
No, a je toho tolik, co bych chtěl ještě namalovat, obrazy – pocty těm, co mám rád. Já jich mám ještě tolik rád, Vančuru, Máchu a třeba takovou Boženu Němcovou! Zdá se mi, že z ní čerpal Kafka – a Zámek, ten já čtu celý život. A taky Hrabala. Když tady jednou byl na povídání na Malé scéně a mluvil o těch úplně největších láskách, o Kafkovi, o Demlovi, o Ginsbergovi, o Medkovi, o Boudníkovi – to všechno byli v té době vyloženě lidi, o nichž se nemluvilo. A já přijdu k panu Hrabalovi s těmi jeho prošlapanými podrážkami a povídám si s ním o těch láskách a ukazuju mu fotografie věcí, co jsem namaloval pro něho. Byl rád. A já mu říkám – pane Hrabal, vy máte ale pěkně mizerný vkus, takovéhle lidi tady prezentovat, vždyť o nich se mluvit nesmí! A ještě jsme si chvíli povídali o starých Ginsbergových básničkách ve Světovce a on říká – To už lidi zapomněli, a já zase, že je mám nejradši a on na to, že to je dobře.
V kině jsem toho taky hodně viděl, jednak jsem pro kina dělal reklamu, takže jsem to měl zadarmo, a jednak, jak už jsem říkal, jsem bydlel naproti. Ti promítači si dělali legraci a volali – pojď, tobě se to bude líbit, je to hrozná blbost, ale Křiváček zase šílel! Panebože, kolik filmů se tam hrálo jen pro Křiváčka, pro Jachnina, pro profesora Bráblíka a pro mě!
Oni ti promítači měli svým způsobem pravdu. Vždyť já třeba šestkrát za sebou viděl Oblomova! Miluji francouzské filmy Můj strýček, Tančírna. A taky ruské – Sviť, sviť má hvězdo, jak malíř té jablůňce, co ji urazil granát, maluje na červeno její zelená jablíčka. Nebo třeba loučení, když mládenec chce buldozerem vyvrátit strom, zasazený jeho pradědy, proto, že tam teď bude přehrada. Trhá, a při každém trhnutí si rozbíjí čelo o tlusté sklo traktoru… Je tak těžké se z toho všeho, co člověk vidí a zažije, vymalovat. Možná proto se teď snažím z toho vypovídat..

Na tomto místě navrhl Štěpán udělat tečku. Udělala jsem radši dvě, aby té jedné nebylo smutno…

Alena Schelová

Záznam z vernisáže Štěpána Mikoláše Mareše ke stažení zde: vernisáž Štěpána Mikoláše Mareše